Bylo pozdní podzimní odpoledne a Zdena se rozhodla vydat se na krátkou procházku. Konečně přestalo pršet a venkovní vzduch byl příjemně prosycen vlhkostí. Chvilku přemýšlela, kam se vydá. Dvacetičtyřtisícové město, ve kterém žila, bylo relativně klidné a to jí vyhovovalo. Velkoměsta přímo nesnášela. Měla ráda, když šla ulicí nebo pěšinkou a nepotkala ani živáčka. Dnešek se jevil jako ideální. Komu by se chtělo pěšky ven do chladného stmívajícího se podzimu? Cestou narazila jen na staršího pána, který venčil svého jezevčíka a mladého kluka s kapucou, jenž měl ve sluchátkách tak hlasitě puštěnou hudbu, že jí slyšela z druhého chodníku. Nikdy nepochopila, jak si někdo může takovým způsobem ničit uši. To ji ale momentálně vůbec netrápilo. Prošla pod viaduktem a ostrou chůzí pokračovala v cestě k nedalekému parku. Měla pocit, jakoby byla v souladu s podzimem, jako kdyby ji listí spadané z přilehlých stromů rozumnělo a naslouchalo. Jak šla a šla, začala zlehka upadat do vzpomínek. Přečíst celé »